Stále jsem od každého slýchával historky humorné a poučné. Jenže mě se nikdy nic zajímavého nepřihodilo. Mám snad tak nudný život? To ne, ale dějí se mi jen špatné věci ve kterých bych hledal jen těžko něco humorného. Poučného, to snad ano, protože se člověk poučí nejvíc z negativních věcí. Je to sice už pár měsíců, ale tahle příhoda mi stále zůstává v hlavě. Je zajímavé, jak něco negativního se může změnit na pozitivní, aniž to člověk čeká. Jednoho večera bylo zase doma dusno. Teplo domova jsem musel opustit, aby se vše uklidnilo. Potřeboval jsem uklidňovací zdravotní procházku. Dal jsem si velký okruh okolo města a přemýšlel o všech strastech a vstřebával myšlenky. Takové noční překvapení bych v tu chvíli rozhodně nečekal.<!–more–>
Bylo půl jedenácté večer. Zamířil jsem na sídliště mezi paneláky a zeleň. Právě jsem se blížil k dětskému hřišti. Za hřištěm jsem zahlédl postavu, jak se zarazila a zamířila ke mně. Střetli jsme se na okraji hřiště. Byla to dívka a netroufám si odhadnout věk, byla mladá. Jelikož už je snad každá mladší než já, tak jsem po tom nepátral. Zkřížila mi cestu a postavila se z levé strany a upřeně na mě zírala. Naprosto beze slova. Podíval jsem se na ní. Byla ubrečená, v ruce mobil, ale v očích zlobu a nenávist.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se.
Chvíli jsme na sebe zírali. Pak ze sebe vydala něco nesrozumitelného. No a já měl jasno v jedné věci. Střízlivá nebude. Doufám, že na mě nechce něco hodit. To bylo první co mě napadlo. Špatně slyším a tak jsem otázku zopakoval. Tentokrát jsem ji rozuměl.
„Nevíte kudy na vlakové nádraží?“
„Které myslíte?“ „Máme tady dvě.“ Žádná odpověď, jen naštvaně koukala.
„Kam chcete jet?“ podle této otázky jsem ho chtěl identifikovat. Opět žádná odpověď.
„Dobře, je tam i autobusové nádraží?“ zeptal jsem se znovu přesněji.
Přikývla. No konečně jsem se něco dozvěděl.
„Pojďte se mnou, máme kousek společnou cestu,“ naznačil jsem rukou.
Když jsem se rozešel opačným směrem než měla původně namířeno, tak se zarazila a zůstala stát.
„No pojďte, nádraží je tímhle směrem.“
Nasadila dost rychlý krok a já klusal vedle ní. Chvíli jsme mlčeli.
„Je to asi čtvrt hodinky cesty.“ Nic neřekla.
„Nebude vám vadit, když si zapálím?“ zeptala se.
„Ne, nevadí,“ odpověděl jsem a pomyslel jsem si, že je slečna dobře vychovaná.
Docházeli jsme k silnici a já uhnul doleva a ona zamířila rovně na most pro pěší. Zastavil jsem se a ona také. Opět se na mě nedůvěřivě dívala.
„Nádraží je tamtím směrem,“ ukázal jsem směrem podél řeky. Opět mě následovala.
„Kam jedete?“
„Nikam, já tam bydlím.“
Co, ona tam bydlí a netrefí tam? To je síla.
„Jak dlouho tam bydlíte?“
„Krátce,“ odpověděla a přesnější informaci jsem z ní nedostal.
„To není možný, že jsem šla tak daleko.“
„Byla jsem tak naštvaná, že ani nevím kudy jsem šla,“ promluvila trochu sdílněji. Ucítil jsem šanci na navázání další komunikace.
„Vy jste naštvaná na chlapa a já na manželku,“ zapojil jsem trochu psychologie. Jen zabručela.
„Copak vám provedl?“pokračoval jsem.
„Nic, já se pohádala s kamarádkou.“ „Já tam u ní bydlím, “doplnila.
Zahnuli jsme na hlavní třídu.
„Teď jdeme na Slatiňany?“ zeptala se. Evidentně se chtěla chytnout, ale netrefila se.
„Ne teď jdeme od Slatiňan.“ Podíval jsem se na ni a usmál se.
„Já mám špatný orientační smysl.“
To už se začala chytat alespoň rámcově a hned byla uvolněnější a začala se dokonce smát.
„Já jsem tak blbá, já zabloudím všude,“ zasmála se.
„Z toho si nic nedělejte, moje máma má taky špatný orientační smysl,“ snažil jsem se ji povzbudit.
Původně jsem ji chtěl na křižovatce opustit. Bylo zjevné, že si až tak jistá není, tak jsem raději šel dál s ní.
„Odkud jste?“ pokračoval jsem ve vyzvídání.
„Z Heřmaňáku, ale pocházím z Prachovic.“ „Už, abych vypadla, jsou tady divný lidi,“pokračovala.
„To je náhoda, moje manželka je taky z Prachovic.“ podivil jsem se.
„Nevadilo by vám tykání,“ ozvala se odhodlaně.
„Vůbec ne,“ odpověděl jsem i když mě překvapila.
„Já jsem Jana.“
„Martin,“ opětoval jsem a přijal nabízenou ruku.
Pověděla mi příhodu, jak s jejím orientačním smyslem prováděla kamarády po Praze a zabloudila. Zabočili jsme za roh a byli jsme v ulici kde bydlela. Než jsme došli, tak jsem ji ještě vyknul. Rychlá změna. Samozřejmě mě opravila.
„Kdyby mne viděl přítel, tak mne zabije,“ usmála se a sklopila oči.
To už jsme stáli před domem. Podala mi ruku a poděkovala.
„Bez tebe bych netrefila, moc děkuji a nezlob se, že jsem tě zdržela.“
Začala hledat klíče a dlouho. Raději počkám, řekl jsem si.
„Já mám hlad a doma nic nemám.“ „Tady znám jen Kebab.“
„Raději běž spát,“ řekl jsem, když jsem viděl, že klíče našla.
„Ještě jednou děkuji.“
„Nemáš zač, rád jsem pomohl.“ „Ahoj a opatruj se,“ přijal jsem podanou ruku.
„Třeba se ještě uvidíme,“ řekla nakonec.
„Možná,“ mávl jsem na pozdrav a pokračoval jsem v cestě.
Kdyby tak věděla, že pracuji ve firmě, která sídlí vedle. Usmíval jsem se celou cestu domu. Ve špatném dni, úsměv na tváři. Měl jsem dobrý pocit, že jsem mohl někomu pomoci. Také jsem byl rád, že se mi podařilo rozptýlit nedůvěru, jelikož nejsem moc dobrý v navazování rozhovoru. Snažil jsem se použít to, co jsem četl. Nikdy potom už jsem ji neviděl. A jaké z toho plyne ponaučení. <strong>Nepij tam, kde to neznáš, když máš špatný orientační smysl!</strong> 🙂